Aktuality

Diky DDM Valasske Klobouky nove zrizuji tridu hry na bici nastroje - pro vsechny vekove kategorie. Kontakt na www.ddmvk.cz

Výkřiky do tmy...

Jak jsem uvedl v předchozích vzpomínkách, spolupráce s Českým rozhlasem se nekonala a můj článek o Bratislavské lyře se chystal zveřejnit jen ilegální časopis přátel USA, který vydával spolu s přáteli Stanislav Devátý. Na toho mne odkázala paní Vlasta Chramostová, které jsem napsal dopis. Jelikož jsem začal pravidelně poslouchat Svobodnou Evropu a jiné štvavé vysílače, dotýkaly se mne stále více perzekuce lidí, kteří vyjadřovali svůj svobodný názor. Proto jsem se rozhodl napsat otevřený dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a poslat ho taktéž do Rudého práva. Dopis byl napsán a odeslán a nedělo se nic, krom odpovědi z redakce Rudého práva. Napsal jsem oběma ministrům kultury dopis o mém pocitu a zkušenostech z kultury. Nedělo se nic, krom odpovědi ministra kultury ze Slovenska. S kapelami, ve kterých jsem před převratem hrál, jsme se marně snažili získat na potupných přehrávkách možnost veřejného vystupování. V těchto komisích seděly mimo jiné dnešní regionální jazzové hvězdy a kontrolovaly stanovená procenta skladeb ze socialistických států a naše politické názory.

Předtím (v roce 1983) jsem byl povolán bránit socialistickou republiku. O možnosti emigrace jsem začal přemýšlet poprvé před základní vojenskou službou a vyřídil jsem si tehdy šedý pas pro Jugoslávii a rozhodl se v zimě vyjet na lyžování a přes tuto zemi opustit ČSSR. Plán ovšem ztroskotal na kádrovém oddělení v podniku, kde jsem měl praxi, přestože všechna jiná potvrzení pro devizový příslib byla vyřízena. Kádrovák soudruh Pavlík mi dané papíry zabavil s tím, že má informace, že jsem v partičce, co chce emigrovat. Zavolal si moje rodiče a pohrozil. Otec mi pak na chodbě sdělil, že jsem se mu měl svěřit, že by mi rád poradil. Pas do Jugoslávie jsem si přilepil na WC.

Když mne tedy povolali na vojnu, myslel jsem si, že ty dva roky nějak přežiju. Ale když jsem poznal, jaká je skutečnost, byl jsem nucen situaci řešit. Po prvním měsíci základní vojenské služby jsme tedy spolu s kamarádem začali plánovat zběhnutí a útěk přes hranice. Dnes si říkám - dobře že z našeho záměru sešlo a kamarád se nakonec rozhodl dva roky „přežít“. Já jsem začal spřádat jinou variantu. Odmítl jsem nosit zbraň. To mne zavedlo, jak bylo zvykem, k vyšetřování na psychiatrii, kde jsem si vymyslel organizaci, která mne vedla k pacifismu. Zjišťovali, zda patřím k Jehovistům, a když si mysleli, že je zde nová neznámá organizace, začal jsem pravidelně chodit na pohovory s psychiatrem, z něhož se později vyklubal příslušník vojenské kontrašpionáže. Když jsem byl donucen vzít zbraň, tahal jsem ji za sebou pouze na řemenu, a tak došlo k jejímu poškození. Bylo mi řečeno, že půjdu do Sabinova, což byla vojenská věznice... Proto jsem se rozhodl k urychlenému jednání. Sebevraždu uškrcením, kterou mi doporučoval kamarád (přes ujištění, že mne odřízne v pravou chvíli), jsem zavrhl, pořezání žil taktéž, jelikož nesnáším krev. Nakonec jsem vybral místo ke skoku z okna, a to z prvního patra a na místě, které se mi zdálo poměrně bezpečné (jen na lehčí zlomeninu...). S kamarádem, kterého jsem mimochodem již nikdy neviděl a kterému bych chtěl poděkovat, že mne nezradil, jsme se toho deštivého večera dlouze loučili. Pak jsem vylezl na římsu, díval se dolů a nakonec se rozhodl, že taktéž ty dva roky nějak přežiju, a chtěl se vrátit, když vtom mi uklouzla noha a já vypadl. Na zemi jsem zjistil, že mi nic není, krom kotníku, z čehož jsem byl velmi roztrpčen. Obával jsem se s humorem, že budu muset projít vrátnicí a pokus opakovat... Nakonec jsem se rozhodl, že kamarád i za tohoto stavu zburcuje službu. Okamžitě mne s řevem naložili do gazíku a vezli, jak jsem se zprvu domníval do nemocnice. Jenže v noci jsme přijeli někam do kasáren, později jsem zjistil, že na Smíchov, kde mi píchli nějaké injekce a zavřeli do místnosti. Další vzpomínky mám mlhavé. Vybavuji si, že mne vzbudili a posadili na židli a jelikož jsem padal, svázali mi ruce za zády. Nemohl jsem zvednout hlavu a podívat se na člověka, který seděl na stole a pořád se ptal na organizaci, ve které jsem. Jelikož jsem měl vše vymyšleno a nemohl jsem mu sdělit nic, co by ho zajímalo, hlavně jména, znovu mne zavřeli do místnosti a ráno mne dovezli na psychiatrické oddělení vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tam již bylo docela dobře. Byla tam parádní partička - jedno křídlo cikánů, kteří se pomočovali, jelikož „na hlavu“ by bylo pro ně potupné, a pak křídlo někdejších mániček se sebevražednými sklony. Chodili jsme kouřit Partagasky do kuřárny a někdy s dozorem na oplocenou zahradu a těšili se na propuštění. Nejhorším zážitkem pro mne byly elektrošoky, které jsem díky Bohu nedostal, ale kamarád na pokoji ano. Po několika dávkách už nepoznával svoji snoubenku a ani rodiče... Jednou jsem měl návštěvu. Rodiče, kteří si oddechli, že mne vojna změní, mne chtěli navštívit v kasárnách. Tam jim bylo kulantně řečeno, že jsem v nemocnici s nějakým úrazem. Když prošli na vrátnici všechna oddělení a nikde mne nenašli, nezbylo než prolistovat i psychiatrii - a hle. Musel jsem se hlídat ohledně jídla, aby bylo jasné, že trpím nechutenstvím, musel jsem předstírat špatnou náladu a udržovat nedbalý vzhled, a tak o mne rodiče měli strach - a já jim nemohl nic naznačit. Po třech měsících jsem byl podmínečně propuštěn. S doprovodem jsem jel zpět do kasáren odevzdat věci, které mi byly rozkradeny, a jako naschvál jsem dostal tu největší uniformu a vypadal skutečně jako debil. Po výměně za flašku slivovice mne důstojník předal rodičům, převzal uniformu a já byl na svobodě. Mimochodem, dodnes mám v nějakém rejstříku zákaz řízení motorových vozidel a již několikrát jsem pobaveným policistům při dopravní kontrole popisoval svůj příběh... Byl jsem ještě několikrát u vojenské komise k přezkumu. Když jsem i potřetí řekl, že pokud mne pošlou zpět, udělám to znovu, byl jsem vyřazen z vojenské evidence.

Ale to jsem se vrátil ve vzpomínkách zpět, i když bych chtěl pokračovat spíše mými dalšími aktivitami, které mne nakonec dovedly až k obvinění z rozvracení republiky, ale o tom snad příště.