Zase se doba točí kolem násilí, a tak se pokusím pokračovat v hledání v mojí paměti. Přestože jsou tyto vzpomínky pokryté prachem chtěného zapomnění. Tentokráte je to podivná zkušenost s mírem a válkou, kterou jsem zažil v zimě roku 1991 v Jugoslávii. Čs. pacifistická liga a Studentcentrum vyhlásily Vánoční mírový pochod z Bratislavy do Vídně k sídlu OSN. Samozřejmě jsem se přihlásil, o to raději, že pak z Vídně mělo pokračovat pár dobrovolníků do Jugoslávie s humanitární pomocí... Ve Vídni (mimochodem dostal jsem se poprvé za hranice do západní ciziny) byla předána petice, s kterou si asi někdo nejspíše očistil boty nebo něco jiného, a pak dál pokračovala jen menší část výpravy „dodávkou“ na Graz a dál přes hory do Jugoslávie.

První setkání s válkou bylo na Slovinsko-Chorvatské hranici, kde byly ještě vraky nejenom vojenských vozidel. Památka na první zapomenutou válku o samostatnost Slovinska. V Zagrebu jsme hned nenašli nikoho, kdo by byl ochoten převzít část nákladu humanitární pomoci, kterou jsme nesli v batozích, a proto někdo navrhl, že bychom mohli nechat náklad u jednoho kostela, že si to potřební rozeberou, ovšem brzy jsme zjistili, že si pro věci chodí lidi, kteří to vůbec nepotřebují. Proto jsme materiál zase vzali a hledali dál a nakonec našli farnost, kde byli ochotni materiál rozdělit a dokonce se postarat o další zásilky humanitární pomoci, které měly následovat. Ovšem zde došlo k rozporu, jelikož ještě s jedním přítelem jsme chtěli donést část nákladu na místo, kde ho bylo skutečně zapotřebí. Znamenalo to pokračovat dál směrem na Vukovar.

Bylo pozdě odpoledne, a tak jsme nepohrdli ubytováním v církevním semináři, kde jsem večer rozprávěl s jednou starou řádovou sestrou o válce. Byl jsem docela v šoku, když mi ohnivě a bez nadhledu stáří vyprávěla o pomstě a ukazovala místní noviny plné manipulace a propagandy, kterým bezmyšlenkovitě věřila... Musel jsem se jít projít do nočního Zagrebu. Město bylo setmělé a já „zabořen“ v myšlenkách došel k osvětlenému stadionu, kde bruslilo mnoho lidí. Sedl jsem si a skoro zapomněl na situaci, ve které jsem se nacházel, až mne z klidu vyrušil řev sirén. Většina bruslících zmizela, ale hodně jich zůstalo. Zeptal jsem se, co se děje, a jeden člověk upozorňoval na to, že sirény hlásí nálety, ale prý už nějakou dobu Zagreb bombardován nebyl. Nabyl jsem nejistého klidu a zůstal pozorovat zvláštní scénu osvětleného kluziště s kulisou sirén... Po noci, během které bylo v dáli slyšet palbu z těžkých zbraní, jsme se vydali na vlakové nádraží. Jedni se chtěli rozloučit a druzí měli pokračovat dále na Vukovar. Někdo šel koupit lístky, ovšem brzy se znovu ozvaly sirény ohlašující letecký nálet. Jelikož nádraží bylo v minulosti zasaženo, vlaky se začaly rozjíždět bez ohledu na řád“. Stačil jsem spolu s jedním druhem naskočit, ovšem ostatní jsem na dlouhý čas viděl naposled...

Ve vlaku bylo hodně civilistů, ale i mnoho ozbrojenců. Myslím, že průvodčí ani nepřišel a čím déle se jelo, tím více se kouřilo a ubývalo civilistů, až nakonec jsme zůstali mezi ozbrojenci skoro sami. Když se zešeřilo, bylo vidět jen ohýnky cigaret, a že jich bylo. Pak najednou vlak zastavil uprostřed polí a někdo nás upozornil, že dále se už nepojede, jelikož jsou rozbombardovány koleje. Vystoupili jsme do davu ozbrojenců a slyšeli dunění již velmi blízko. Šli jsme tedy dál podél rozbitých kolejí spolu s davem. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale na blízkost nějakého města nás upozornila záře. Došli jsme až na nádraží a zjistili, že se nacházíme v Osijeku. Obešel jsem nádraží a mezitím se ozbrojenci někam rozprchli. Ovšem to, co jsem spatřil, zůstane dlouho v mé mysli. Před nádražím, které bylo z druhé strany poškozeno střelbou, byl malý doutnající Fiat, nebo něco podobného, a v něm ohořelá lidská těla. Bylo slyšet střelbu. V té chvíli jsem si uvědomil, kam jsme se to dostali. Představoval jsem si, že válka je nějak oddělena od zbytku míru, že prostě někde je nějaká závora a tam Vás upozorní, že dál už je to nebezpečné. Můžete kamkoliv až na samotnou hranici bytí a někdy i za ni.

Vrátil jsem se pro přítele, který na mne čekal, a po zhodnocení celé situace jsme se rozhodli, že by bylo nejlepší se vrátit. Vešel jsem do budovy nádraží a šel k přepážce koupit lístky. Kam? Hlavně pryč! Pochopitelně nikdo nikde nebyl. Vyšli jsme hledat autobusové nádraží. Mezitím se ovšem ozvala střelba hodně blízko v ulici, proto, jak jsem viděl ve filmech, jsme se utíkali ukrýt za pytle s pískem, kterých bylo všude před vchody do domů plno. Zjistili jsme, že pytle kryjí vchod do podzemí, odkud vycházela nějaké hudba. Sešli jsme tedy dolů. Ukázal se nám obraz jako z jiného světa. Dole byl bar. Z televize na stěně hrály písničky na stanici MTV a u baru seděla parta jako vystřižená z filmu Rambo, klidně popíjející pivo. Nahoře hořící a zničené domy a tady dole to vypadalo jako na srazu nějakých pomatených uctívačů zbroje. Měl jsem těchto vesele vypadajících zbrojnošů za tu dobu už opravdu dost. Přesto se přítel zeptal, zda se dá nějak dostat z Osijeku. Řekli, že to možná bude možné druhý den. Upozornili nás, abychom nespali nikde v prázdných vybombardovaných domech, abychom neměli problémy s obviněním z rabování. Na další otázku, kde bychom mohli odevzdat zdravotnický materiál a přespat, odvětili, že na náměstí je místo podchodu zřízený kryt a zároveň ošetřovna a ukázali nám směr. Pokračovali jsme tedy přicházející nocí dál do centra města. Kolem hořely domy a my se při každém zarachocení samopalu snažili přikrčit někde u zdí. Najednou se zase zjevil obrázek jako z jiného světa. Došli jsme totiž k náměstí, na kterém svítil obrovský vánoční strom. Napadlo nás, že je to dobrý terč. Na okraji náměstí byl nějaký kostel s lešením, a protože jsme měli ještě z mírového pochodu nějaké protiválečné transparenty, pověsili jsme je tam. Zase začala střelba a my se chtěli ukrýt. Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme pod Vánočním stromem objevili popisovaný kryt. U vchodu stál ozbrojenec, který nás legitimoval a ptal se, co tu děláme. Vysvětlili jsme celý náš příběh a taky to, že bychom chtěli o válce podat zprávu. Zdravotnický materiál přijal a my se zeptali na možnost přenocování. On ovšem chtěl vědět, na čí straně stojíme a pro koho zprávu píšeme. Přítel byl ze studentských novin a ukázal mu svůj novinářský průkaz. Ozbrojenec si jej prohlédl, znovu se zeptal, na čí straně jsme, a říkal, že chce vidět jeho zápisky. Odpověděli jsme, že nepatříme k žádné bojující straně a že poznámky mu nejsme povinováni ukazovat. Jeho posunek byl jasný. Vypadněte! Řekl, že si máme dobře rozmyslet, ke které straně patříme. Nepomohly ani protesty, ani prosby.

Pokračovali jsme tedy dál do ulic a přemýšleli, co uděláme. Jelikož začínal být stále větší chlad a noc, padlo rozhodnutí, že i přes varování přenocujeme někde v nějakém rozbořeném domě. V nějaké ulici jsme našli dům, který nehořel, a byla v něm tma. Dírou po granátu jsme vlezli dovnitř. Jaké bylo naše překvapení: topení fungovalo. Byla tma a používání baterek by nás mohlo prozradit, proto jsme se hned uložili do spacáků a usnuli. Nevím, za jak dlouho mne probudily detonace někde hodně blízko, které pokračovaly skoro celou noc. Nad ránem to přestalo. Světlo pronikalo dovnitř budovy. Uvědomil jsem si, že jsme v nějaké kanceláři. Napadlo mne prozkoumat místo podrobněji. Kamarád usnul. Za dveřmi byla velká místnost s přepážkami a na stolech prospekty, a tak jsem zjistil, že jsme strávili noc v nějaké bance. Vzpomínka na varování o rabování mne nutila k urychlenému opuštění daného prostoru. Ovšem než se mi podařilo vzbudit kamaráda a sbalit spacáky, otevřely se dveře a někdo nás zpozoroval. Ten někdo rychle dveře zase zavřel, ale za chvíli přišel nějaký muž a ptal se nás, co zde děláme. Znovu jsme vyprávěli náš příběh. Nabyl jsem ovšem dojmu, že nám nevěří. Řekl nám, abychom šli s ním, že nám uvaří čaj, ale nejspíše chtěl získat čas a řekl ženě, která přišla, aby zavolala milici. Jelikož v bance bylo všechno zpřeházeno a velký nepořádek, napadlo nás, že nám nikdo neuvěří nouzové řešení našeho spaní. Proto jsme využili nepozornosti a utekli na ulici. Zde bylo další šílené zjištění. V ulici totiž podle velkého počtu vojenských vozidel a pohybu vysokých důstojníků bylo sídlo nějakého štábu, a nejspíše proto v noci byla tak blízko dělostřelecká palba. (Zde se můžete podívat na záznam Napadi exJNA na Vinkovce i Osijek (jesen 1991).) Ve městě byl klid, a proto jsme mohli projít městem na autobusové nádraží, kde díky Bohu jel autobus směrem Vinkovce k maďarským hranicím.

Myslím, že v Dardě jsme měli přesednout na další autobus, ovšem rozdělili jsme se s kamarádem, abychom obstarali nějaké potraviny. Bohužel nevím, jestli jsme se špatně domluvili, ale po marném několikahodinovém čekání na autobusovém nádraží jsem si uvědomil, že se přítele nedočkám. Jeden autobus totiž jel dříve, a tak nejspíše odjel. Mimochodem od té doby jsme se nikdy nesetkali. Nasedl jsem tedy na další spoj a sedl si na zadní sedadlo. Vedle mne si přisedl ozbrojenec opásaný náboji a na prsou měl zavěšeny granáty. Měl jsem těch spokojených“ chlapíků dost a ptal jsem se ho, proč takto cestuje, společně s civilisty, že se necítím vůbec bezpečně. Říkal, že zajišťuje právě bezpečnost autobusu a tahal si přitom za zavěšené granáty, aby mne přesvědčil, že jsou zajištěny. Kdyby chtěl někdo autobus napadnout a on začal střílet, tak by to nejspíše odnesli všichni civilisté. Ozbrojenec odešel něco řešit k řidiči. Po chvíli autobus zastavil a Rambo mne vyzval, abych opustil autobus, když se mi nelíbí ozbrojený doprovod...

Šel jsem pak pěšky k hranicím Maďarska a dostal se až do města Pécs a odtud jsem dorazil na Silvestra do Budapešti. Procházel jsem oslavující Budapeští a seděl na nějaké kašně, když začala Silvestrovská salva a bylo mi do breku. Nemohl jsem pochopit, že se tady oslavuje a kousek dál se za stejných zvuků umírá... Ještě v noci se mi podařilo dostat pryč až do Bratislavy a odtud už nic nejelo. Seděl jsem na prázdném nádraží. Přišlo to až divné jednomu zaměstnanci, a tak si ke mně sedl a já mu vyprávěl svůj příběh. Vyposlechl si ho a následně mi domluvil přejezd do Trenčianských Teplic v kabině nákladního vlaku. Odtud je to domů už jen kousek a stop byl tehdy ještě úspěšný. Dorazil jsem do Klobouk na Nový rok, a to ještě seděly zbytky oslavenců v hospodě. Byl jsem toho všeho plný, ale brzy jsem zjistil, že to, co jsem zažil, nelze předat... Dnes jsem to dal “na papír“. Nebudu zážitky nijak komentovat, snad jsem to napsal tak, že si každý kdo bude ochoten tyto řádky číst, najde svoji myšlenku... Dnes, kdy jsem sledoval záběry z Ukrajiny, kdy už v nás zanikly záběry z Iráku, Afghánistánu, Sýrie a z mnoha dalších minulých a budoucích bojišť...