Aktuality

Ceska Televize tocila o mem egu: ZDE

Co dál a co potom...

Jak jsem psal už dříve, moje reakce na zdejší situaci se míjely účinkem (v mnohém je to podobné současnému stavu). Přemýšlel jsem, co dále. Nějak mne neuspokojovalo jen sedět v hospodě (kterou mám mimochodem velmi rád), nadávat na „poměry“, hrát 75 % skladeb socialistické produkce, zkoušet nějak přelstít přehrávkové komise a sdílet pořádání nealkoholických svazáckých akcí, kde se víno tajně nalévalo do lahví od sodovky.

Rozhodl jsem se pro větší akci a počítal v případě nátlaku s emigrací do některé mé tehdy vysněné země, jako bylo Rakousko, Francie nebo Kanada. Začal jsem proto chodit na hodiny francouzštiny ke kamarádu Milanu Hůskovi, který byl vyhozen z místa ředitele Klobuckého muzea, přímo do fabriky Pal. Magneton, kde se tehdy sešla parádní partička na postech nejnižších. Na vojenské výrobě jsem se pokoušel ovlivnit tzv. zaběhávaní motorků určených do tanků, ale jelikož i zde byl totální nepořádek, ani toto nemělo dopad. Vždycky jsem měl a dodnes mám problém s ranním vstáváním. Při jednom pozdním příchodu jsem se srazil s nějakým soudruhem, který mne upozornil na to, že si něco takového nemohu dovolit nebo že se mám sebrat a jít, tak jsem se sebral a šel. Jenže mne nenapadlo, že v dané době je zaměstnání nutné zlo a bez správného razítka mohu být obviněn z příživnictví. Poté jsem vystřídal několik zaměstnání, až jsem skončil znovu ve Valašských Kloboukách v tzv. Igle, kde jsem našel konečně dostatek času na poslouchání svobodného“ rádia a taktéž možnost telefonovat ilegálně přátelům do Rakouska. Navíc zde byl k dispozici psací stroj, a tak došlo k tomu, že jsem si připravil leták k výročí obsazení Československa vojsky spřátelených armád, vyzývající ke vzpomínce a vyjádření nesouhlasu.

Zrovna v předvečer výročí se konala v černém lese „bečka“ na oslavu narozenin, proto jsem si vše připravil do krabiček a popíjel tak, abych byl schopen zvládnout „akci“. Jenže v průběhu oslavy kamarády zaujaly krabičky natolik, že ze mne dostali, co mám v úmyslu. Hned na to reagovali, že rádi pomohou, jelikož se akční rádius může zvětšit, protože bude k dispozici auto. Varoval jsem je, ale dobrodružné povahy zvítězily. Nakonec jsme ještě v předvečer objeli autem (mimochodem to byla stará Oktávie výrazně modré barvy s neuměle namalovaným Šmoulou na kapotě) okolní vesnice a já - jelikož jsem nechtěl kamarády zaplést přímo do výlepu – polepil, co se dalo...

V noci při návratu z bečky“ jsme ještě s kamarádem Tomášem Mikeskou polepili doslova celé Klobouky a k tomu ještě jsem stačil namalovat a nastříkat sprejem „Ivane domů“ a „Pusťte Devátého…“ na most a na zdi. Poté jsem usnul spánkem spravedlivých. Na druhý den na procházce bylo zajímavé vidět lidi mazající nápisy a oškrabující letáky.

Veřejná bezpečnost samozřejmě vyslýchala všechny podezřelé, ale přes veškerou snahu nemohla najít nějakou jasnější stopu. Byl jsem spokojen. Jenže za čas na udání jednoho účastníka nějakého zájezdu, který odjížděl v časných ranních hodinách z míst, kde jsme se s Tomášem Mikeskou pohybovali, navedl tento Bezpečnost na naši stopu. Vyšetřování vedl tehdy nadstrážmistr VB, dnes jeden z nejvyšších důstojníků Policie ČR, soudruh Vaněk. Jezdili pro mne na výslechy skoro každý den a vždy ráno do zaměstnání, aby všichni věděli, že je to s námi velmi špatné. Měli těžkou práci, jelikož přiznání byla až poslední možnost, přestože s. Vaněk používal lež jako důkazový materiál, například že lepidlo bylo na rozboru v laboratoři bezpečnosti a dle výsledků jest z mého pracoviště, přestože ve skutečnosti bylo zakoupeno v papírnictví, a podobně. Nakonec asi pod tlakem shora, mne odvezli na výslech na STB Gottwaldov. Zde zvolili soudruzi taktiku fyzického násilí a pod tíhou toho a dalších důkazů jsem se přiznal…

Nakonec mi podepsali vazbu, ale jelikož byla plná, převezli mne zpět do Klobouk. (mimochodem cestou zpět se mi jeden z příslušníků VB omlouval, že to, co se stalo v Gottwaldově, takto nechtěli…). Pak následovala domovní prohlídka, při které našli dopisy paní Chramostové i Stanislavu Devátému a byli tak vzrušeni, že si tam jeden zapomněl i služební čepici. V noci za mnou přijel na VB do Klobouk nějaký vysoký důstojník a vyprávěl o tom, že mne Havel jenom zneužil, že Chramostová je svině a Devátý utekl, protože je posera, a já že jsem až na konci řetězce. Pak začal, že mám přece hezkou dceru, které byly tehdy 4 roky, a že by bylo dobré dávat si vůbec na rodinu pozor, jelikož se stávají dopravní nehody, když jdete po chodníku a přejede Vás auto a podobně… Nad ránem mne propustili s tím, že nemám opouštět Klobouky a mám být kdykoliv k dispozici VB. Můžu jenom dodat, že po příchodu domů jsem brečel. Můžu taktéž dodat, že kdyby mi dali v Gottwaldově ve stavu v jakém jsem byl, něco podepsat, asi bych neváhal.

Nakonec zde je návrh na podání obžaloby. Když jsme telefonovali na tehdejší volnou linku do Svobodné Evropy o pomoc, nepřišla žádná odpověď, a jediný, kdo byl ochoten pomoci, byl pan z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který přislíbil, že pokutu, kterou dostanu (cca18.000, - Kč) za mne zaplatí a po dobu vězení budou podporovat moji rodinu. Díky Bohu přišel v roce 1989 převrat, i když po té byl případ pouze odložen… Takže jsou další možnosti…

V době převratu jsem byl na pozvání pana Devátého svědčit ve veřejném projednávání činů daného nočního vysokého důstojníka STB, který řekl, že se na mne pamatuje a že jsme si tehdy v noci v Kloboukách hezky popovídali…